🤪 Absurdní a dětské

Holčička se ptá dědečka, jestli lidi po smrti jdou do nebe. „Prý ano.“ Holčička: „A funguje tam wifi?“ Děda: „To nevím, ale pochybuju, že by tam někdo měl potřebu to kontrolovat.“

Holčička se ptá maminky, kam se ztratí den, když skončí. „Stane se z něj včerejšek.“ Holčička: „A kam se poděje včerejšek?“ Máma: „Do vzpomínek.“ Holčička: „Tak doufám, že si mě vzpomínky pamatují líp, než já pamatuju násobilku.“

Kluk se zeptá staršího bratra, jaké to je být dospělý. „Musíš platit účty a chodit do práce.“ Kluk: „To zní hrozně.“ Bratr: „Zvykneš si, hlavně nepočítej dny, jako já to dělám k výplatě.“

Holčička se ptá rodičů, jestli víla zubnička fakt existuje. Táta: „Co myslíš ty?“ Holčička: „Myslím, že existuje, dokud mi platí za zoubek, a pak přestane existovat, až mi dojdou zuby.“

Kluk se ptá kamaráda, proč se bojí tmy. „Protože v ní nevidím, co tam je.“ Kluk: „Tam nic není, i za světla.“ Kamarád: „Právě proto se ve dne nebojím, ale v noci si nejsem tak jistý.“

Kluk se zeptá dědečka, jestli je moudrý, protože je starý. „Ne vždycky souvisí věk s moudrostí.“ Kluk: „A ty jsi moudrý?“ Děda: „Ne, ale jsem opatrný, což vypadá skoro stejně.“

Holčička se poprvé setká s pravidlem, že co se doma uvaří, to se sní. „A co když se mi to nelíbí?“ Máma: „Tak to sníš i tak.“ Holčička: „To pravidlo bych chtěla zavést taky doma, ale pro dárky.“

Kluk se ptá mámy, kolik peněz stojí štěstí. „Štěstí se koupit nedá.“ Kluk: „Tak proč mi pořád říkáš, že si na hračky musím vydělat?“ Máma: „Hračky nejsou štěstí, jenom si to myslíš, dokud je nemáš.“

Holčička sní o tom, že bude zpěvačka, a zpívá doma nahlas celý den. Soused zaklepe na dveře, táta čeká stížnost. Soused: „Prosím vás, ať zpívá potišeji, ale ať nepřestane, mám ji radši než ticho.“

Kluk se poprvé podívá do mikroskopu na kapku vody. „Tam něco žije!“ Učitelka: „Ano, mikroorganismy.“ Kluk: „A oni vědí, že je pozoruju?“ „Ne.“ Kluk: „Dobře, tak jim to neřeknu, ať se nebojí.“

Holčička se ptá učitele hudební výchovy, proč musí zpívat, když neumí. „Zpívat může každý.“ Holčička zazpívá falešně, pes za oknem začne výt. Učitel: „Vidíš, máš i publikum.“

Kluk vidí duhu a běží k domu na konci ulice, přesvědčen, že tam najde hrnec zlata. Soused: „Co hledáš?“ „Zlato, konec duhy je přece u vás.“ Soused: „Duha nemá konec, hýbe se s tebou, kam jdeš ty.“ Kluk: „Tak proč mi to nikdo neřekl dřív, běžel jsem zbytečně.“

Holčička se zeptá babičky, jestli byla v mládí zamilovaná. „Mnohokrát.“ Holčička: „A jak to poznáš?“ Babička: „Srdce ti bije rychleji, i když nic neděláš.“ Holčička: „To se mi stává, když běžím na autobus.“

Kluk se zeptá otce, proč musí umývat nádobí, i když ho stejně zase ušpiní. „Protože se to dělá po každém jídle.“ Kluk: „Tak proč se neumyju po každém jídle jenom jednou navždy?“ Otec: „To se říká i o koupání, a přesto se koupeš denně.“

Holčička se svěří kamarádce s tajemstvím: „Ale nikomu to neříkej!“ Kamarádka: „Slibuju.“ O den později to ví celá třída. Holčička: „Jak?!“ Kamarádka: „Řekla jsem to jenom jedné osobě, ona zjevně slib nedala.“

Kluk vidí ve zprávách samé smutné věci a ptá se táty proč. „Protože se hlásí hlavně to špatné.“ Kluk: „A co to dobré?“ Táta: „To se neříká, protože se to očekává samo sebou.“ Kluk: „To je smutné pravidlo pro dobré věci.“

Holčička se ptá rodičů, proč se lidi berou. „Aby byli spolu navždy.“ Holčička: „A rozvádí se taky lidi.“ Máma: „To se někdy stane.“ Holčička: „Takže navždy trvá, dokud to netrvá.“

Kluk se ptá mladšího bratra, jestli chce hrát schovávanou. Bratr se běží schovat. Kluk dopočítá do deseti a jde si číst knížku. O hodinu později bratr vyleze ze skříně: „Vzdáváš to?“ Kluk: „Ne, vyhrál jsem, ty jsi mě celou hodinu nenašel ani jednou.“

Holčička dostane od tety knihu o vesmíru. „Je vesmír nekonečný?“ „Ano.“ Holčička: „A co je za tím koncem, který není?“ Teta: „To zatím nikdo neví.“ Holčička: „Tak to napište do další knihy, až to zjistíte.“

Kluk staví vodní hrad na zahradě z hadice. Sestra: „Kolik lidí se tam vejde?“ Kluk: „Jeden, akorát je celý mokrý, protože jsem zapomněl vypnout hadici, než jsem začal stavět.“