🤪 Absurdní a dětské

Kluk se poprvé podívá na svůj stín v poledne. „Proč jsem tak malý?“ Táta: „Protože slunce je nahoře.“ Odpoledne se stín protáhne. Kluk: „Teď jsem obr!“ Táta: „Užij si to, večer zase zmizíš úplně.“

Holčička si hraje s panenkou a předstírá, že ji krmí. Máma: „Panenka nejí doopravdy.“ Holčička: „Já vím, proto jí dávám jenom brokolici, to nevadí, že to nesní.“

Kluk se ptá otce, proč musí jíst brokolici. „Protože je zdravá.“ Kluk: „A čokoláda?“ Otec: „Ta zdravá není.“ Kluk: „Tak proč ji jíš ty a mě nutíš do brokolice?“ Otec dlouho mlčí.

Kluk vidí poprvé padat sníh. „Odkud to padá?“ Máma: „Z mraků.“ Kluk: „A proč to nespadne najednou, jako déšť?“ Máma: „Protože sníh si nikam nespěchá.“ Kluk: „To by se mu líbilo ve škole.“

Holčička se zeptá dědečka, jestli byl někdy malý jako ona. „Ano, dávno.“ Holčička: „A byl jsi taky roztomilý?“ Děda: „Prý ano.“ Holčička: „Co se stalo?“

Kluk se poprvé setká s ozvěnou v horách. Zakřičí: „Ahoj!“ Ozvěna: „Ahoj!“ Kluk: „Jak se jmenuješ?“ Ticho. Kluk: „Aha, umíš jenom opakovat, co jiní, to znám i od bráchy.“

Kluk se ptá staršího bratra, jak se dělají děti. Bratr: „Zeptej se táty.“ Táta: „Zeptej se mámy.“ Máma: „To je dlouhé vyprávění.“ Kluk: „Fajn, mě vlastně zajímalo jenom to, kde se vzalo miminko sousedů, ale díky za nic.“

Holčička staví hrad z písku na pláži. Přijde vlna a hrad zboří. Holčička staví znovu. Táta: „Proč, vždyť to zase spadne?“ Holčička: „Protože vlna to neví předem, tak ji to pokaždé překvapí, a mě baví ji překvapovat.“

Kluk se zeptá učitele tělocviku, proč musí běhat kolem hřiště. „Aby ses zocelil.“ Kluk doběhne poslední, celý udýchaný. Učitel: „A jak se cítíš?“ Kluk: „Zocelený a naštvaný zároveň, to snad nejde dohromady.“

Holčička se ptá maminky, proč musí chodit spát tak brzo. Máma: „Aby ti narostla křídla, jako mají andělé, když spí dost.“ Ráno holčička zkontroluje záda v zrcadle, nic tam není. Máma: „Zkus to ještě jednu noc.“ Holčička: „Kolikátou noc už to zkouším?“

Kluk se poprvé podívá na hvězdy dalekohledem. „Jak jsou daleko?“ Táta: „Světelné roky.“ Kluk: „To je moc daleko na to, abych tam poslal přání k narozeninám a stihlo to dorazit.“

Kluk se zeptá kamaráda: „Věříš na duchy?“ Kamarád: „Ne.“ Kluk: „A proč jsi právě zbledl?“ Kamarád: „Protože za tebou právě někdo stojí.“ Kluk se otočí, nikdo tam není. Kamarád: „Věř aspoň na to, že tě umím vyděsit.“

Kluk ve školce nakreslí rodinu se třemi hlavami. Učitelka: „Kdo je ta třetí hlava?“ Kluk: „To je táta, jak se dívá do mobilu, do telky a na mě najednou.“

Holčička se zeptá tatínka, jestli je Země kulatá. „Ano.“ Holčička: „A proč tedy nespadneme dolů?“ Táta: „Protože nás drží gravitace.“ Holčička: „A co drží gravitaci?“ Táta se podívá na hodinky a řekne, že je čas jít spát.

Táta učí syna házet šipky se zavřenýma očima jako hru. Syn se trefí do obrazu na stěně vedle. Táta: „To bylo mimo!“ Syn: „Vím, ale trefil jsem babičku na obraze přesně doprostřed čela, to musí být štěstí.“

Kluk se poprvé podívá brzy ráno rozcuchaný do zrcadla. „Kdo jsi ty?“ zeptá se odrazu. Odraz mlčí. Kluk: „Aha, ty jsi stejně nevyspalý jako já.“

Kluk staví sněhuláka a dá mu mrkev místo nosu. Sestra: „Proč zrovna mrkev?“ Kluk: „Protože brambora vypadala víc jako brambora, a to by nebylo hezké.“

Holčička se ptá kamarádky: „Kolik andělů se vejde na špičku jehly?“ Kamarádka: „Nevím, kolik?“ Holčička: „Nevím taky, ale babička to říká pořád, tak jsem myslela, že to bude vědět aspoň jedna z nás.“

Honzík se ptá dědečka, jestli věří na strašidla. Děda: „Ne.“ Honzík: „A proč máš v ložnici rozsvíceno celou noc?“ Děda: „Protože nevěřím na strašidla, ale nechci se s nima potkat potmě, kdyby náhodou.“

Kluk přeřízne v zahradě žížalu rýčem, protože si myslí, že jich bude mít dvě. Sestra: „A budeš?“ Kluk: „Ne, budu mít jenom dvě poloviny problému, který jsem předtím neměl.“